Můj příběh o sebepojetí a sebedestrukci
Podívejme se společně na příběh, který s námi sdílela Lucie H. Její příběh je o sebedestruktivním chování, sebepoškozování, boji s mentální anorexií a hraničním typem emočně nestabilní poruchy osobnosti. Jak to vše zvládá? A jak vnímá své sebedestruktivní chování?
Příběh Lucie
S duševním onemocněním se potýkám již pěknou řádku let. Nejprve jsem v dospívání onemocněla mentální anorexií, kdy jsem poprvé začala cítit nenávist k sobě a vlastnímu tělu. Ačkoliv bych zde mohla popisovat svou zkušenost s anorexií, depresemi a hraniční poruchou, mám pocit, že bych se opakovala. Zopakovala bych vše, co již bylo řečeno v mnoha článcích a knihách. Pokusím se tedy čtenářům ukázat svůj pohled na sebepojetí a integritu vlastního těla.
V době anorexie jsem nenáviděla sama sebe a pokoušela jsem se svoje tělo zničit. Nejprve jsem se snažila zhubnout, abych byla krásně štíhlá, později jsem však chtěla zhubnout, abych nebyla. Abych zmizela. Zmizela z tohoto světa. To se mi o pár let později vlastním přičiněním málem povedlo. Jak řekla jedna moje dobrá kamarádka: „Jsi náš anděl, ale zůstaň prosím na Zemi.“ Dodnes mi ta věta zní v uších.
Během hospitalizace v nemocnici mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti. Najednou všechno začalo dávat smysl. Všechny ty vzlety a pády. Život jako na horské dráze. Dlouhou dobu jsem trpěla sebenenávistí a nenávistí k vlastnímu tělu. Hospitalizace a nový přítel, který má mimo jiné také diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti, mi pomohli k tomu, abych opět začala jíst a pomalu ale jistě se dostávala ze spárů anorexie.
Anorexie sice vždy přichází po špičkách, ale při odchodu bouřlivě mlátí dveřmi. Bylo velmi těžké najít aspoň špetku sebelásky. I když anorexie odešla, hraniční porucha zůstala. A s ní i sebedestruktivní sklony, které jsem měla odjakživa.
Od malička jsem cítila pocit přílišné odpovědnosti za věci kolem mě. Snažila jsem se být co nejdokonalejším člověkem. Pokud se mi jen něco málo nepovedlo, dokázala jsem se za to pořádně potrestat. Nejprve jsem se trestala hladověním, které však s anorexií odešlo. Sebedestrukce formou užívání projímadel, pálení se a řezání bylo na denním pořádku. Jak už to u hraniční poruchy bývá, jsou horší a lepší chvíle. Pokud však přijde propad v podobě horšího období, sebemenší maličkost u mě dokáže spustit staré známé sebedestruktivní sklony.
Sebepoškozování je hodně tabuizované téma. Většina lidí nechápe, proč si ubližujeme, proč poškozujeme svá těla. Prostě proč? Nechápavé výrazy, když se někdo podívá na jizvy, které mi zůstaly a které nezakryji. Ale proč je mám vůbec zakrývat? Proč se mám stydět za to, že mám bolest jak na těle, tak na duši? Je to ten správný důvod? Já své jizvy zakrývám pouze proto, protože mi to je tak moc líto. Je mi líto, že si ubližuji a nechci tím zraňovat ostatní lidi. Je mi líto, že poškozuji své tělo s cílem se potrestat.
Možná si kladete otázku, jak se člověk při a po sebepoškození cítí. Je to obrovská úzkost a tenze. Obrovská potřeba vzít veškerou „vinu“ na sebe a ukázat okolí, že za nic nestojíte. Jen co to uděláte, koukáte na své poničené tělo a začne vám to být líto. Začne vám to být líto hned, jak zmizí ten impulzivní opar, který zatemňoval vaši mysl. Přesně takhle to funguje. Nejsem na svoje jizvy hrdá. Snažím si vážit toho, že mám obě ruce, kterými můžu objímat ty lidi, které miluji a nikdy je nepustit. Jizvy, nejizvy.
Prosím važme si víc sami sebe, protože to za to stojí.
Autor: Lucie Halbrštátová