Můj příběh o životě s poruchou příjmu potravy

07.12.2021

Autentický příběh

Nechápu, jak si nemohla jíst, nechápu, jak si můžeš takhle ubližovat, jsi strašně hubená, takhle jsi před půl rokem nevypadala.“ Tohle slyšel snad každý, kdo trpěl nějakou poruchou příjmu potravy. Nikdy by mě nenapadlo, že jí budu jednou trpět já. Vždycky jsem byla se svým tělem spokojená. Jsem opravdu extrovert, jsem ráda středem pozornosti, ráda se směji a bavím, jsem zkrátka veselý člověk. Jenže pak se v mém životě staly věci, které mě na nějakou dobu změnily. Měla jsem přítele, se kterým to nikdy nebylo jednoduché, ale já byla šíleně zamilovaná. Bylo mi 17 a v půlce léta 2019 jsem si zlomila kotník, takže jsem celý srpen proležela doma. A tehdy to vše začalo.

To léto jsme s přítelem byli opravdu na ostří nože a rozešli jsme se. Už jsem v něm neměla žádnou důvěru, žárlila jsemlhaní a podvádění se prostě nezapomíná. Dokážete si představit, jaký to byl nápor na moji psychiku, když přijedete o člověka a jeho blízkost, se kterým jste strávili 2 roky, a nic s tím nemůžete dělat, protože ležíte doma se zlomeným kotníkem. Přestala jsem jíst, protože jsem měla pořád stažený žaludek ze stresu, jen jsem ležela, takže jsem neměla žádnou aktivitu a kila šla dolů sama. Já si vlastně ani neuvědomovala, že nejím. Vždycky jsem řekla, že se najím později nebo že teď nemám hlad. A nějak jsem se tomu vyhnula. 

Nikdo si toho moc nevšímal, protože jsem celé dny probrečela, a všechny spíš zajímalo, jak se cítím po rozchodu než to, jestli jím. Do dneška si pamatuji ten pocit, kdy jsem kolem sebe mohla mít ty nejlepší přátelé a rodinu, ale já se stále cítila hrozně sama a nikdo mi nedokázal pomoct. Furt jsem si říkala, co jsem udělala špatně, že mi zase tak ublížil. Rozchod jsem začala dávat za vinu sobě a začala jsem se trestat tím, že jsem skoro nejedla. Opravdu jsem cítila strašný smutek a nejradši jsem byla, když jsem mohla být sama doma a utápět se v tom, protože ve společnosti jsem se necítila dobře.

V záři 2019 mi sundali sádru a já slavila osmnácté narozeniny, takže následovala preventivní prohlídka u praktického lékaře, kde si všimli, jak jsem zhubla. Když jsem byla na jaře u lékaře, tak jsem vážila 48 kg (měřím 160 cm), na preventivní prohlídce jsem vážila 43 kg. Paní doktorka se začala vyptávat, co se děje, jestli nemám nějaký problém, ale já jí řekla, že to je tím, že jak jsem měla sádru, tak jsem neměla chuť k jídlu, protože jsem neměla žádný pohyb. Ona mi řekla, že to chápe, ale ať se snažím dát do pořádku a začnu o sebe pečovat.

Samozřejmě se nic nezlepšilo, dozvěděla jsem se, že můj bývalý přítel se stěhuje do jiného města, a tím jsem ztratila veškerou naději v to, že bychom spolu ještě někdy mohli být. Jídlo jsem odsouvala mnohem víc, ráno jsem nesnídala, když jsem přijela ze školy, tak jsem si dala trochu oběda, a to bylo vše. Přestávala jsem chodit do školy, protože jsem byla pořád hrozně unavená a bez síly. Byl to prostě koloběh, jen pláč a pocit bezmoci. Velmi jsem si přála vrátit se do normálního stavu, bohužel to už nešlo. Když jsem se chtěla najíst víc, nešlo to a dělalo se mi zle od žaludku. V říjnu 2019 jsem onemocněla angínou a musela jsem ke své praktické lékařce. Když mě viděla, řekla jenom to, ať jdu na váhu. 

Vážila jsem 40,1 kg. V tu chvíli jsem se zhroutila a řekla jí vše, co se děje. Prosila jsem ji, ať to neříká rodičům, že se dám do pořádku, ale bylo jÍ jasné, že to už není reálné. Zavolala mé mamce, se kterou jsme si vše řekly a domluvily se co dál. Mamka mi měla hlídat co a kolik toho za den sním. K paní doktorce jsem musela chodit každý týden na vážení. Snažily jsme se to dodržet a já o tom napsala bývalému příteli, čekala jsem od něj asi nějakou podporu, ale bohužel mi bylo řečeno, že jsem blbá, a ať si to srovnám v hlavě, že to je všechno jen o tom, co mám v hlavě. To pro mě byla poslední kapka.

Dostala jsem nabídku, že si můžu promluvit s terapeutkou. Strašně jsem se styděla říct ji, že vlastně nejím kvůli nevydařenému vztahu, bála jsem se to komukoli říct, protože jsem si připadala strašně hloupá. Ale věděla jsem, že pokud se paní terapeutce nesvěřím, nepomůže mi. Nechtěla jsem se uzdravit kvůli sobě, ale kvůli rodině a mým přátelům, kteří opravdu nesli špatně to, jak jsem vypadala. 

Nechtěla jsem jim dál ubližovat. Po sezení s paní terapeutkou jsem konečně otevřela oči a všimla si toho, jak zle vypadám. Když jsem se dívala do zrcadla, tak mi to tolik nepřipadalo, ale na fotkách jsem nevěřila vlastním očím. Neměla jsem žádný zadek, žádné stehna a prsa o dvě čísla menší, než jsem měla. Pak se mi ozval můj bývalý přítel, jestli se nechci sejít a promluvit si. Pro mě to bylo světlo naděje, protože jsem si myslela, že jedině on mě z toho může dostat, a tak jsem si řekla, že kvůli němu se dám do nového roku do pořádku.

Začali jsme spolu znovu a já se vrátila alespoň na 43 kg, protože jsem měla pocit, že to dělám pro něj a že jen s ním můžu být zase zdravá. Hádky byly na denním pořádku a já stále přemýšlela nad tím, kdy mi zase zalže nebo mě podvede, takže jsem se furt trápila. Ale bylo pro mě důležité to, že jím a cítím se zdravá, že můžu chodit do školy a fungovat jako dřív. Přítel se přestěhoval zpátky a já začala bydlet s ním. Bála jsem se, že když mě nikdo nebude hlídat v tom, co jím, spadnu do toho znova. Ale snažila jsem se jíst tak, abych se držela minimálně na těch 45 kg, začala jsem cvičit a více si hlídat stravu. Skrz jídlo jsem se na jaře 2020 dala úplně do pořádku, ale úzkostné stavy přetrvávaly. Tentokrát kvůli tomu, že jsem ve vztahu nebyla šťastná, ale bála jsem se s přítelem rozejít, protože jsem měla strach, že zase budu mít problém s jídlem, a to už jsem nikdy nechtěla zažít. Začala jsem více chodit za kamarády a snažila jsem se žít bez přítele, abych od něj mohla odejít.

V září 2020 jsem sebrala odvahu a definitivně od něj odešla. A teď? Teď jsem šťastná jak nikdy předtím, s jídlem problém nemám a úzkosti už vůbec ne. Jsem zase stejná jako předtím. Uvědomila jsem si, že mi žádná láska nestojí za moje zdraví a že se dokážu mít lépe. 

Jím všechno, vážím 48 kg a jsem spokojená. Ale nikdy si neodpustím to, jak jsem ubližovala svému tělu, a hlavně svým nejbližším, protože i když jsem si to neuvědomovala, oni o mě měli největší strach.

autor: Nikola Karlíková