Život s odlišností

08.09.2022

Insecurities. Všichni nějaké máme. Někteří z nás větší než druzí. Pronásledují nás všude, kam se hneme. Nenechají nás na pokoji především v situacích, které jsou pro nás nejdůležitější. Mohou tak vážně narušovat chod našeho života, a tudíž i naše psychické a fyzické zdraví. Naše nejistoty dokonce ovlivňují náš sociální život, jelikož jsou často nejsilnější právě mezi lidmi. Proč?

Člověk je od přírody sociální bytostí. Zkrátka i ti introvertnější z nás touží být alespoň někdy v přítomnosti ostatních. Co když se však určitým způsobem lišíme od většiny? A proč ohledně toho mnohdy máme špatné pocity? Nejistoty, jež máme, jsou často kvůli záležitostem, které nejsou ve společnosti vždy dobře přijímané. Které nás mohou ztrapnit, či nás dokonce mohou ze společnosti vyčleňovat. Může to začít nicotnou poznámkou od kolemjdoucího. Může na to upozornit někdo blízký. Ale to, co nám doopravdy spustí naše nejistoty, jsou naše myšlenky

V dnešní době se chce každý něčím trochu lišit a být originální. Být něčím zajímavý je v podstatě trend. Jsou však mezi námi lidé, kteří by nejvíc ze všeho chtěli zapadnout a být, i když se mi tohle slovo příčí, "normální". Jak takoví lidé přemýšlí? Co si o sobě říkají a jaké jsou jejich insecurities?

Na začátek bych chtěla říct, že nic nemůžeme generalizovat. Každý je jedinečný a v tom je ta skrytá krása. I když se určitým způsobem snažíme zapadnout, ve stejný čas se chceme i trochu lišit. V něčem vynikat, být v něčem jiný. Většinou to jsou však věci, které ostatní obdivují. Na čem to záleží? Co je obdivuhodné, unikátní, výjimečné, a co nám znepříjemňuje včlenění do společnosti? "Někdo to umí nosit". Někteří lidé dokonce dokáží udělat ze slabiny někoho jiného svou přednost. Ale jak? 

Je to vše v hlavě. Vše se točí kolem našich myšlenek.

"Myšlenky - obávám se, že právě ony budou mým, vrahem:
Nejez! Nejez to ti říkám! Ubliž si! No tak dělej, vezmi tu žiletku! Řež, ty srabe! Jsi tak nemožná, že se nezvládneš zabít? HAHAHA. Vidíš ty pohledy? Oni se ti smějí! Vědí o tobě všechno, jako bys to měla vyrytý na čele! Ví to! Oni vědí, co jsi zač. Nenávidí tě stejně jako ty sama sebe. Koukají se na to, jak jsi tlustá, ošklivá, koukají na tvé zjizvené ruce. Sledují, jak ti nejde se před nimi chovat normálně. Nezvládneš před nimi dělat běžné věci, neboť víš, že tě sledují. Vědí, že to víš! A ty víš, že to vědí!"

Mnohým z nás se v hlavě odehrává vnitřní monolog. Jeden hlas si můžeme vykreslit do kritické podoby. Ten nám může pomoci posunout se dál, zvednout se z gauče a začít něco dělat. Avšak dovedeme ho dovést do takové podoby, která nás dokáže velmi poškodit. Vkládáme do něj všechny své pochybnosti a nejistoty. Takové příležitosti využije a začne nám je neustále předhazovat. Kdekoli. Kdykoli. Hlavně ve chvílích, kdy se necítíme komfortně. Při prezentaci před místností plnou lidí, při důležité zkoušce, pohovoru, při poznávání nových lidí.

"Trpěla jsem utkvělou představou, že se mi všichni lidé za zády posmívají, pomlouvají mě, nemají mě rádi, kritizují mě, pořád se na mě dívají, doslova čekají na to, kdy udělám chybu, aby se mi mohli posmívat."

Poznávání nových lidí je proto velmi nepříjemnou záležitostí. Obzvláště pro lidi s určitou psychickou poruchou. "Jak to okolí přijme? Musím jim říkat svou diagnózu? Když jim to neřeknu, budou si myslet, že jsem divnej. Ale já přece jsem divnej." V horších fází se často izolují, mluví (v tom lepším případě) pouze s jejich blízkými a snaží se moc neprojevovat. Taková izolace může snadno vést k depresi a sebevražedným sklonům.

Celé se točí kolem toho, že se až moc zajímáme, co si o nás myslí ostatní. Zabýváme se tím do takové míry, že si dokonce myslíme, že nás lidé řeší mnohem víc, než tomu tak doopravdy je. Protože ne každý si všimne drobné jinakosti, kterou dotyčný může považovat za ostudnou. I kdyby si toho všiml, tak má až moc práce přemýšlením sám o sobě, než že by řešil něco takového. A co ti lidé, kteří to řeší? Kteří ukazují prstem a smějí se?


Stigma a stigmatizace

Stigma je označení pro značnou odlišnost, která má negativní sociální dopad. Může být okolím chápána jako nežádoucí, a tudíž může dojít k vyloučení jedinec ze společnosti. Takovýmto "nežádoucím rysem" bývá psychická porucha, tělesné postižení, rasa, sexuální orientace, váha, vysoký věk a další. Stigmatizace je tedy proces označování a následné diskriminace. To je založeno na negativních stereotypech a nevědomosti.

Stereotyp nám umožňuje rychlé kategorizování a ovlivní i naše očekávání a chování. Určité skupiny tak mohou být posuzovány velmi jednoduše a iracionálně. Především však dochází k ignorování individuálních vlastností a člověk je viděn pouze s nálepkou stigmatu. Stigmatizovaný jedinec je mnohdy vnímán jako něco horšího než člověk, okolí se mu může posmívat, vylučovat ho ze společnosti, stranit se mu. To vede k pocitu méněcennosti. Stigmatizovaný může navíc měnit své chování dle toho, jak je s ním zacházeno. Ovlivňuje to i jeho emoce a může tak čelit depresivním stavům.

Pokud se tedy na problém podíváme z pohledu člověka s duševním onemocněním, musí se potýkat nejen s příznaky, ale také se stigmatizací. Výzkumy dokonce ukázaly, že stigma může lidi ohrožovat více než projevy samotného onemocnění. Může člověku zamezovat ve vyhledání pomoci, jež potřebuje, jelikož se bude bát, že by například "vypadal jako blázen" a okolí by ho odsoudilo. Proto se více než polovině lidí s mentálním onemocněním nedostane pomoci. Stigmatizace bývá také jednou z příčin sebevražedných pokusů.


Sebestigmatizace

Důsledkem stigmatizace veřejností je zvnitřnění společenských předsudků jedincem samotným, tedy sebestigmatizace. Ta má vliv na pokles sebevědomí, sebeúcty a naděje na dosažení cílů. Ovlivňuje fungování ve společnosti a celkovou kvalitu života. Následkem mohou být depresivní stavy a zhoršení příznaků nemoci, neochota vyhledat odbornou pomoc či nedodržování léčby a izolace od zbytku světa. Jedinec jednoduše převezme předsudky a kritiku, které o něm říkají ostatní.

"Ty jsi zrůda! Nikdo nechce trosku. Jsi k ničemu. Hloupá, nedostatečná, chybná, nezasloužíš si nic a už vůbec ne lásku, proto tě muži podváděli, proto tě nikdo nechce, proto jsi sama a sama umřeš! Kvůli tobě doma byly, jsou a budou hádky! Za všechno můžeš ty, chápeš? Pomlouvají tě, protože jsi PŘÍŠERNÝ ČLOVĚK. Měla bys umřít, NA TOMTO SVĚTĚ PRO TEBE MÍSTO NENÍ."

Stud a rozpaky, které v nás stigma zakořenilo, způsobuje, že o se o svém stavu zdráháme mluvit. To však omezuje porozumění a informovanost veřejnosti, což má za důsledek ještě větší sílení stigmatu, a tudíž i naší sebestigmatizace.

Pro sebestigmatizaci je také příznačná ruminace. Jedinec se ve své hlavě neustále přebírá negativními myšlenkami o sobě. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého se nejde dostat. Některé formy sebestigmatizace mohou nakonec vést k života ohrožujícím situacím. K myšlenkám na sebevraždu vede hlavně pocit, že je jedinec přítěž. Jak pro společnost, tak pro jeho rodinu.


Stupňovitý model sebestigmatizace

Zvnitřnění stigmatu si můžeme ukázat na stupňovitém modelu u člověka s duševním onemocněním. V první řadě si osoba s nežádoucím stavem uvědomí veřejné stigma ohledně tohoto stavu. Dále jedinec souhlasí, že jsou tyto negativní stereotypy pravdivé. Následně dospěje k závěru, že se tyto stereotypy vztahují i na něj. To může nakonec vést k poškození osoby snížením sebeúcty a sebedůvěry.

Uvědomění: Veřejnost věří, že lidé s duševní onemocněním jsou slabí.
Souhlas: Je to pravda. Lidé s duševním onemocněním jsou slabí.
Aplikace: Mám duševní onemocnění, takže jsem slabá.
Poškození: Jelikož jsem slabá, nestojím za nic.

Dalším následkem sebestigmatizace je tzv. "why try" efekt neboli "proč se snažit" efekt. Na něm můžeme pozorovat, jak sebestigmatizace zasahuje naše životní cíle a vůbec vůli k seberozvoji.

"Proč se vůbec snažit hledat si práci? Nezasloužím si to, nejsem dostatečně schopný. Nemohu tu pozici vzít někomu lepšímu."

Jedinec sabotuje nejen jeho cíle, ale i vztahy. Jedná se o záměrné poškozování vztahu, nebo rovnou jeho přerušení kvůli očekávání, že se jednou stejně rozpadne. Sabotování vztahu je jistá forma ochrany proti bolestivějšímu selhání v budoucnu.


Jak se tedy vypořádat se sebestigmatizací a sociálním stigmatem?

V první řadě je nutné říct, že sebestigmatizace není vůbec vina člověka, není to vada. Jedná se o chybu společnosti a jen ona zodpovídá za vymýcení stigmatu. Ovšem to bohužel není tak jednoduché. Stigmatizovaní se však mohou naučit, jak s tím žít a jak proti tomu bojovat.

Přijměte svou odlišnost. Vaše jinakost vás dělá tím, čím jste. Máte odvahu vystoupit z mainstreamu. Přijmout odlišnosti znamená, že se odvážíte žít svůj vlastní život dle svých podmínek. Udělejte ze své odlišnosti svou přednost, noste ji hrdě, buďte sami sebou. Protože někdo to přece umí nosit.

"Někdy jsem cítila stud, bezmoc, nepochopení, ale i pocit výjimečnosti."

Mimoto držíte v rukou možnost osvěty. Jak veřejnosti, která nemá ani ponětí, jak se můžete cítit, co vše to obnáší, vysvětlit, o co jde. A pomoci tak stigmatizaci zase o malý kousek zmenšit. Také můžete pomoci dalším lidem ve stejné nouzi, ukázat jim, že se nemusí schovávat, a stát se vzorem. Výzkum ohledně duševního onemocnění ukázal, že tzv. coming out (tedy v tomto případě přiznání své diagnózy) je spojen se snížením negativních dopadů sebestigmatizace na kvalitu života. To se samozřejmě týká nejen psychických poruch. Coming out však není lehká záležitost, mohou se k tomu vázat další zničující poznámky od okolí, ale je to také možnost rozvoje, navázání nových přátelství a přijmutí toho, kdo doopravdy jsme.

Držte si u sebe lidi, kteří to pochopí. Mohou to být lidé se stejnou odlišností, jinou, nebo jen přijímající vaši jedinečnost, díky níž si vás cení. Na druhou stranu je v pořádku cítit se sám, i když jste uprostřed davu, ne každý vás pochopí a na tom není nic špatného. Buďte sami sobě oporou a společností. Mimoto existují peer programy, kde proškolení vrstevníci, kteří se se stigmatem úspěšně vypořádali, pomáhají druhým.

Navíc když se podíváte do minulosti (i do přítomnosti), lidé, kteří se nějak proslavili, byli také v něčem jiní, odlišní. A věřte mi, že se také často cítili vyloučeni ze společnosti. Díky své odlišnosti i jinak mysleli, vybočovali z normálu a mohli tak tvořit velké věci. Mohli se koukat na problémy z jiné perspektivy, jiným pohledem než ostatní. Měli odvahu a riskli možnost, že by je ostatní mohli soudit. Byli vytrvalí ve svém snažení. Vezměme si například Einsteina, který údajně mohl trpěl Aspergerovým syndromem. Steve Jobs se se svým myšlením a životním stylem značně vymykal standardům, také je podezříván, že trpěl hraniční poruchou osobnosti a obsedantně kompulzivní poruchou. Beethoven bojoval s bipolární poruchou a americký prezident Abraham Lincoln se zase potýkal s depresí. A nejde se nezmínit o Martinu Lutheru Kingovi.

Není nic špatného na tom, cítit se ohledně něčeho špatně. Jsme jenom lidé. Naši vnitřní kritici nám navíc pomáhají posunout se dál. Nenechme však naše kritiky převzít předsudky druhých. Stigmatizace funguje především na základě nevědomosti a naučených reakcí vinnou předsudků. Co se týče mentálního a fyzického onemocnění, nebojte se mluvit o své jinakosti. Vaše nemoc vás neformuje.

Děkuji všem, co mi svěřili své myšlenky a nejistoty, a děkuji i autorům autentických článků za propůjčení jejich slov.

autorka: Veronika Plachá