Žárlení ve vztahu

18.11.2021

Je žárlivost přirozenou součástí lásky, nebo se jedná o nežádoucí sociálně patologický jev?

Článek nás povede k zamyšlení, zda je určitá míra žárlivosti v intimním partnerském vztahu normální, nebo dokonce žádoucí, zda si lidé nepletou lásku s citovou závislostí a zda je absence žárlivosti obtížně dosažitelný ideál.

Láska je bezesporu fenomén, který od nepaměti byl, je a bude předmětem nikdy nekončícího zkoumání. Než přišlo zkoumání psychologické, byla láska historicky popisována spíše filozofy a básníky. Platón přišel s tvrzením, že láska prostá romantiky a sexuality je nejvyšší formou lásky. Podle něj vznikl pojem platonická láska. Výklad tohoto pojmu je často vnímán jako jednostranná, nenaplněná láska, o které milovaný jedinec neví.

Z psychologického pohledu se počátky studia fenoménu láska datují k 20. století. Zkoumala ji hlubině-dynamická psychologie, humanistická a sociální psychologie, v současnosti mimo jiné pozitivní psychologie. Za původce zájmu zkoumání pojmu láska je považován S. Freud. Ztotožnil lásku s libidem, bez rozpoznání pohlavní touhy jako přirozeného projevu lásky. Podíl na zkoumání tohoto fenoménu mají také C. G. Jung a jeho následovníci. Z výrazných osobností humanistické psychologie se láskou zabýval například E. Fromm.

Láska je motorem a hybatelem mnoha událostí, pro někoho životním cílem, cestou, pro jiného inspirací, životem samotným, naplněným životním smyslem. 

Láska činí člověka člověkem a odlišuje jej od ostatních živočišných druhů. Básníci a filozofové napsali o lásce více než psychologové. Všichni lidé po lásce touží, chtějí být milováni nebo milovat, lásku předávat a sdílet, pečovat o sebe i o druhé. Často se setkáváme s názorem - kdo nežárlí, nemiluje. Abychom mohli prožít spokojený život s pocitem naplnění, potřebujeme lásku v dostatečné míře přijímat, ale i dávat. Nejen lásku v partnerských vztazích, ale lásku ve všech jejích podobách. Bez lásky budeme jen těžko pozitivně naladěni. 

Nabízí se otázka, zda k lásce neoddělitelně patří i další emoce, jako je například žárlivost. Je kořením vztahu a v jaké míře? Nebo je spíše sociálně patologickým jevem, který vztahům škodí. Nesporným faktem vyplývajícím ze statistik je, že za rozpadem mnoha vztahů stojí právě žárlivost, která je často příčinou psychického a fyzického týrání a nezřídka i vražd. Mezi partnery je téma žárlivost často předmětem diskuzí. Mnoho vztahů si prošlo nebo prochází opakovaně přímou konfrontací se žárlivostí a velmi často má žárlivost na partnerské vztahy velký dopad. Žárlivost může být zdrojem mnoha konfliktů, které se dají řešit i prostřednictvím mediace.

Motivací ke zkoumání tématu byly také publikace doktora Rolfa Merkleho a Tomáše Nováka, na které jsem, při úvahách a zkoumání odborných zdrojů, narazil. Oba se shodují, že žárlivost k lásce v partnerském vztahu nepatří, že jí škodí. Merkle, uznávaný německý psycholog s bohatou terapeutickou praxí v oblasti žárlivosti, vyjadřuje názor o široce rozšířeném omylu, že žárlivost je důkazem lásky. 

"Láska je pozitivní pocit, zatímco žárlivost nebezpečná směs negativních pocitů a jednání. Buďto člověk žárlí, a pak má ke svému partnerovi negativní postoj, nebo ho miluje a cítí se spjat pozitivním způsobem. Žárlivost a láska se tedy vzájemně vylučují." (Merkle, 1997, s. 12)

autor: Václav Masopust