Můj příběh s úzkostí

19.02.2022

Sedím u zubaře, v hlavě mi skáče myšlenka jedna přes druhou, jako by křičely. A co když mi třeba najde kaz a bude mi ho VRTAT! (Ač kazy nemívám.) Mohla bych se tam třeba skácet... V tu chvíli buď necháte myšlenkám prostor, aby ovládly a paralyzovaly vaši mysl i tělo, nebo s tím začnete pracovat v podobě dýchání nebo vnitřního dialogu, že nic hrozného se nestane a vy to zvládnete. Rodině a lidem okolo nic neříkáte, protože nechcete slyšet ty samé věty dokola, typu "Proč se bojíš zubaře, když jsi se nebála?" a ty už po milionté nechceš říkat, že trpíš úzkostnou poruchou, protože bys zase měla pocit, že si myslí, že se na nemoc opět vymlouváš. A ty se mezitím snažíš z toho všeho neposrat.

Moje úzkostná porucha začala nastupovat poměrně nenápadně. Nejdříve totální vyčerpání z práce, kde se stal velký podraz, do toho dálkové studium magistra, protože musím sobě, a hlavně všem okolo dokazovat, že to zvládnu, že jo. Bez ohledu na svoje tělesné postižení a vysokou citlivost. Vše bylo završeno, když se mi nevydařil můj platonický vztah, který mě, zpětně viděno, zklamal hlavně lidsky, a to je u vysoce citlivého člověka asi ta poslední pomyslná kapka.

Začalo jedno z nejtěžších a pro mě zároveň nejmystičtějších období v životě. Zhruba po půl roce mého odchodu z práce jsem přestala spát. Psalo se září roku 2019. Chtěla jsem usnout a nemohla. Pouze jsem dřímala a jen ležela. Tělem mi projížděla horkost od páteře až do hlavy, která doslova vařila. V té době jsem se intenzivně zabývala tématem psychospirituální krize a hledala pomoc a odpovědi tímto směrem. Díky tomu jsem nejvíce poznala samu sebe a zároveň se sama sebe i nejvíce bála.

Dostávala jsem se do jiných světů, komunikovala s Vesmírem o budoucnosti lidstva a dostávala informace o tom, jaké děti se budou rodit atd. Zpočátku jsem byla klidná a celý proces si poměrně užívala. Vysoké vnímání na tyhle záležitosti mám odjakživa. Nejvíce však od mých bakalářských promocí v roce 2018.Viděla jsem samu sebe, jak se rozpadám na několik kousíčků... V noci draka, jak na mě šlehá oheň, viděla jsem bílé myšky a někdo na mě mířil zbraní, a to bylo děsivé ze všeho nejvíc. Noc, co noc, osm měsíců. Ano, napadá vás správně, že jsem tehdy začala postupně pochybovat o sobě samé a bát se diagnózy schizofrenie. Bylo to o to horší, že jsem jako vystudovaná sociální pracovnice měla vše teoreticky nastudované.

Někde ale hoooodně hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem v pořádku, protože věci, které nevidím plasticky, ale svým vnitřním zrakem, jsem brala tak, že se dějí jako odraz mě samotné, že mé tělo obrovským nedostatkem spánku ke mně komunikuje. Začala jsem sama se sebou komunikovat a ptát se sama sebe, co mi má duše říká. Někde mezi normálností a šílenstvím jsem našla odvahu komunikovat sama se sebou... Se skutečnou Vendy...

Zjistila jsem, že drak je moje vnitřní síla a zbraň představuje moji neustále točící se analytickou mysl - zkrátka, že jsem někde uvnitř sebe víc chlap než ženská a že ta ženská se ani nemůže nadechnout, jak ji ten vnitřní muž stále drží, a že zraněné vnitřní dítě pláče a volá o pomoc. Než jsem si však tohle všechno uvědomila, musela jsem ujít ještě kus cesty! V únoru 2020 jsem se s vypětím posledních sil, za podpory kamarádky a rodiny, dokopala k psychiatrovi. Psychiatrů jsem se bála jako čert kříže, psychiatři pro mě byli něco jako černokněžníci.

Popsala jsem paní doktorce svou nespavost a neustále se vracející nepříjemné zážitky z dětství, zejména týkající se operací, které jsem v dětství podstoupila, ale popsat své neobvyklé zážitky? Na to jsem odvahu opravdu nenašla, neb jsem se bála, že vyfasuji antipsychotika a nálepku paranoidní schizofrenie. Musím však podotknout, že jsem měla štěstí na lékařku, která ihned od začátku mou hypersenzitivitu, tudíž velkou citlivost například na chutě k jídlu či prožívání emocí ostatních na mém těle nepopírala, a to pro mě byla první velká úleva. Vím, že ne všichni citliví jedinci mají štěstí na dobrého psychiatra. Ono se to totiž v dnešní době rovná zázraku, asi takovému, jako když se věřícím v Lurdách zjevila Panna Marie. Omlouvám se za tak sarkastické přirovnání, ale chci co nejvíce očím lajka přiblížit dnešní psychiatrii. Dostala jsem předepsaná hypnotika na spaní. Na hypnoticích jsem fungovala tři měsíce. Někdy jsem spala, někdy ne, bylo to lepší, ale ty rána bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Ztuhlost celého těla, motání hlavy, nevolnost, pocit jako byste se předchozí noc opili do němoty a druhý den jste měli odpornou kocovinu.

V březnu 2020 přišla karanténa. Tehdy to začalo být fakt blbý. Měsíc jsem nevyšla ven. Svět venku mi připadal nebezpečný a pod slupkou znovuoživených traumat z dětství (hospitalizace, šikana) mně připadalo, že v životě neobstojím, že jej nezvládnu. Bála a bojím se i zazvonění zvonku, protože pro mě představuje ohrožení a kontakt se světem venku. Zprvu jsem si vážně připadala jako magor, bát se něčeho tak obyčejného, jako je zvonek. Teď, s odstupem času chápu vše lépe a stále se učím... V době karantény mi postupně začala vypovídat chůze. Bez cizí pomoci jsem nedokázala přejít z jedné strany chodníku na druhý, bála se světa okolo, bála se, že upadnu, bála se, že se lidé dívají na to, jak chodím. Hodně jsem ležela, skoro pořád...

Tak se nakonec stalo, že jsem podstoupila svou první hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Bála jsem se toho jako čert kříže, co vám budu povídat, ale bylo mi už tak zle, že mi to už bylo jedno a opravdu jsem nechtěla skončit v Psychiatrické léčebně v Opavě. Nakonec to byly nejlepší tři týdny v životě. Získala jsem potřebný nadhled, přestala jsem se točit v kruhu, poprvé v životě jsem se cítila lidmi přijata. Tolik lásky a péče jsem nikdy v životě nezažila. Tolik lidských osudů... Když vidíte, jak jsou na tom ostatní a že může být hůř, začnete se pomalu zvedat jako Fénix z popela. Za ty tři týdny jsem dospěla a nechala tam kus té zraněné holčičky.

Poznala jsem, že člověk, který je závislý na drogách vás nemusí po opětovném návratu vůbec poznat, že i tak zlý může být dojezd. Poprvé v životě jsem viděla ruce rozpíchané od drog, zažila hospitalizaci těžkého autisty. Začala jsem se znova učit chodit o trekových holích a začala překonávat své fóbie z prostranství (agorafobie) a lidí na ulici. Cítila jsem zoufalství, porozumění, pokoru, odhodlání, lásku. Vlastně bych tam poslala každého, aby si srovnal priority, a děkuji skvělému personálu psychiatrického oddělení.

Svou káru táhnu dál i když je to těžký, i když pro vás každé vyjití ven znamená pocit, jako by na vás padaly bomby, i když jste v neustálém stavu BOJUJ NEBO UTEČ, víte že život za to stojí. Táhnete káru dál, i když vidíte, jak kamarádi cestují, pracují, zakládají rodiny a někdy na vás zkrátka nemají čas, táhnete káru dál. I když vám brní celé tělo a padáte únavou, jdete dál pro svůj život, protože jste ho na tom dně právě objevili. 

P. S. Duševní zdraví není stigma. Je to stejné jako zlomená noha, ale ta se za tři měsíce zahojí a šmitec. Ale duševní zdraví někdy bolí měsíce i roky a bolí fyzicky. Mám dětskou mozkovou obrnu a zpětně se té staré Vendy směji, jak jí vadilo, že kulhá, protože zpětně viděno, je pro mě fyzická bolest snesitelnější. Inu, asi nebudete všichni souhlasit, ale tak to cítím.

Rozhodla jsem se svou úzkost chytit za ruku a nabídla jí přátelství, aby mě tedy učila. Snad z ní vykřešu cosi lepšího a nakonec zdravějšího. Ono to je jedno, jestli tomu dáte název psychospirituální krize nebo úzkostná porucha, protože vždy se jedná o volání duše. Jak se psychiatři vlastně staví k mimořádným prožitkům? V mém případě, jim to bylo jedno. Nevylučovali to, ani nepotvrzovali. Setkala jsem se i s názorem: "To je ovlivněno Grofem." Já se postupně učím, že být jiná je dar a že to automaticky neznamená nemoc, za což děkuji své skvělé paní psycholožce.

Domnívám se, že kdyby se klasická a transpersonální psychiatrie setkaly na půli cesty, bylo by to skvělé, neb by se konečně mohla udát skutečná reforma psychiatrie. Pojďme se tedy uzdravit než jen léčit, mnohdy do omámení ducha. Pojďme uzdravovat láskou, pohlazením a pochvalou.

Autor: Vendula Čermáková