Nikdo mě nechápal 

09.12.2021

Pro okolí jsem byla cvokem

Přístup lékařů. Nepochopení okolí. Doživotní „nálepka“, podle níž s vámi okolí jedná. Nepochopení okolí. Přístup lékařů i soudů k pacientovi jako ke člověku, který nemá žádná práva a nemůže o sobě rozhodovat. Stigmatizace. Nedůvěra v jeho tvrzení a pocity, ale i problémy sehnat vhodné bydlení. S tím vším se v současnosti ve větší i menší možné míře potýkají osoby s duševním onemocněním. V naší sérii rozhovorů se budeme věnovat problémům, které v současné době trápí osoby s duševním onemocněním.


Rozhovor s Annie Brendlovou

1. Kdy jste poprvé zjistila, že jste nemocná?

Ve 2, 5 letech jsem ochrnula a byla jako miminko, nic jsem neuměla. Vše vím z vyprávění. Na vlastní kůži jsem to pocítila cca v pěti letech, kdy mě mamka vozila na golfkách, protože jsem neuměla chodit. Vidět děti mého věku, jak běhají a kamarádí se, mi bylo strašně líto. Plakala jsem, že já nemůžu.


2. Kdy jste poprvé slyšela diagnózu hraniční porucha osobnosti?

Na psychiatrii se léčím přes tři roky, předtím jsem měla lékařku, která mi nikdy neudělala psychotesty, jen mi dávala léky. Zhruba před rokem jsem si našla jinou lékařku, měla úplně jiný přístup. Hned mi dělala psychotesty, aby věděla, na co mě má léčit. Tehdy jsem slyšela o HPO poprvé...

3. Jaké to je žít s hraniční poruchou osobnosti?

Těžké, často se mi mění nálady, jak na houpačce, stačí, když se mi připomene nějaké prožité trauma nebo se na mě někdo podívá pohledem, jakým se například díval člověk, který mě týral, a já to prožívám, jako by se to dělo znovu, vše si vybavím, i když nechci. Potom jsem někde s někým, s kým je mi dobře, jsem šťastná, veselá, ale zase mi něco prolétne hlavou a já mám hned špatnou náladu, pochybnosti o tom, zda je správné žít, zda se chovám dobře sama k sobě. A tak je to vlastně stále dokola.

4. Jak Vás vnímá okolí?

Že jsem divná, nervní, že nejsem normální, že bych se měla jít léčit, že jsem blázen. Chápe to jen jeden člověk.

Autor: A. Vyhnalíková

01/2022- Lednové vydání 10