Život s hraniční poruchou osobnosti

09.12.2021

Pro okolí jsem byla cvokem

Přístup lékařů. Nepochopení okolí. Doživotní „nálepka“, podle níž s vámi okolí jedná. Nepochopení okolí. Přístup lékařů i soudů k pacientovi jako ke člověku, který nemá žádná práva a nemůže o sobě rozhodovat. Stigmatizace. Nedůvěra v jeho tvrzení a pocity, ale i problémy sehnat vhodné bydlení. S tím vším se v současnosti ve větší i menší možné míře potýkají osoby s duševním onemocněním. V naší sérii rozhovorů se budeme věnovat problémům, které v současné době trápí osoby s duševním onemocněním.

Rozhovor s Annie Brendlovou :

1. Kdy jste poprvé zjistila, že jste nemocná?

Ve 2, 5 letech jsem ochrnula a byla jako miminko, nic jsem neuměla. Vše vím z vyprávění. Na vlastní kůži jsem to pocítila cca v pěti letech, kdy mě mamka vozila na golfkách, protože jsem neuměla chodit. Vidět děti mého věku, jak běhají a kamarádí se, mi bylo strašně líto. Plakala jsem, že já nemůžu.

2. Kdy jste poprvé slyšela diagnózu hraniční porucha osobnosti?

Na psychiatrii se léčím přes tři roky, předtím jsem měla lékařku, která mi nikdy neudělala psychotesty, jen mi dávala léky. Zhruba před rokem jsem si našla jinou lékařku, měla úplně jiný přístup. Hned mi dělala psychotesty, aby věděla, na co mě má léčit. Tehdy jsem slyšela o HPO poprvé...

3. Jaké to je žít s hraniční poruchou osobnosti?

Těžké, často se mi mění nálady, jak na houpačce, stačí, když se mi připomene nějaké prožité trauma nebo se na mě někdo podívá pohledem, jakým se například díval člověk, který mě týral, a já to prožívám, jako by se to dělo znovu, vše si vybavím, i když nechci. Potom jsem někde s někým, s kým je mi dobře, jsem šťastná, veselá, ale zase mi něco prolétne hlavou a já mám hned špatnou náladu, pochybnosti o tom, zda je správné žít, zda se chovám dobře sama k sobě. A tak je to vlastně stále dokola.

4. Jak Vás vnímá okolí?

Že jsem divná, nervní, že nejsem normální, že bych se měla jít léčit, že jsem blázen. Chápe to jen jeden člověk.

6. Setkala jste se s psychiatrickou péčí. Jaká to pro vás byla zkušenost?

A. B.: Na psychiatrii se léčím tři roky, nejdřív jsem měla lékařku, která se mnou vůbec osobně nemluvila, jen do mě cpala léky, i ty, které jsem nepotřebovala. Teď mám jinou lékařku, a ta se mnou mluví jako s člověkem, což se o tamté říct nedalo. Postupně mi vysadila léky, které jsem neměla brát, a vše se mnou projednává. Jsem tedy na antidepresivech, bez nich jsem stále v depresích, úzkostech. Ale cítím se lépe, ne tak uzemněná jako po lécích, které mi naordinovala bývalá lékařka.

7. Jaká byla vaše zkušenost s hospitalizací?

A. B.: Mám pouze jednu zkušenost, a z toho mám nové trauma.

8. Co se vám stalo?

A. B.: Odvezli mě rychlou na Vinohrady v Praze, na neurologii, jelikož jsem měla v nákupním centru epileptický záchvat. To odpoledne jsem neměla antidepresiva, jelikož jsem kolem jedné hodiny, kdy je beru, dostala záchvat. Na neurologii mě nebrali vážně, říkali, že jsem záchvat sehrála, a to se mě dotklo, ptali se, zda jsem jedla, tak jsem řekla že ne, mám anorexii, tudíž mám k jídlu odpor a nejím pravidelně, jen když mám hlad, což je málokdy. Nechali si mě na neurologii tři dny na pozorování, celou dobu jsem odmítala jídlo, to k anorexii patří, a neměla jsem antidepresiva. 

Hodně jsem mluvila o Marušce, o svém nenarozeném miminku, že je u Boha a musím za ní. Třetí den mi sestra řekla, že pojedu na vyšetření do Beřkovic, odmítla jsem, protože jsem říkala, že nevidím důvod, proč bych měla jezdit na jinou psychiatrii, když mám svou psychiatričku. Nesouhlasili se mnou a dali mi prášky na uklidnění. Přijel sanitář, dali mě na lehátko, přikurtovali, dali mi do ruky desky a odvezli mě pryč. 

Jeli jsme dlouho... Když jsme přijeli, byla jsem ve stresu, protože špatně snáším cizí prostředí a cizí lékaře. Sanitář mi opakoval, že mě poveze zpět, že jedu pouze na vyšetření. Pak mě zavolali do ordinace. Mám problémy s chůzí kvůli poškozenému malému mozečku, jen mě viděla nějaká mladá lékařka, ani se mě nedotkla a řekla: "Necháme si jí tady." Byla jsem v šoku. Vzala jsem mobil a chtěla jsem zavolat kamarádovi, jestli mají právo držet mě tam proti mé vůli. Jen jsem vzala telefon do ruky a přistoupila silnější lékařka. Ta řekla, ať nedělám problémy, sebrala mi mobil, chytli mě dva zřízenci a položili mě na lékářský stůl. Drželi mě, cítila jsem od sestry jednu injekci, vzápětí druhou. Pak už nic nevím.

8. Co vám na přístupu lékařů a zdravotníků v psychiatrické nemocnici vadilo?

A. B.: Úplně všechno.

9. Co vám vadilo nejvíce?

Nezájem o pacienty, stále jsme byli pouze ve společenské místnosti bez programu, jen omalovánky a televize, jinak jsme byli na pokoji.

10. Zacházeli s vámi slušně?

A. B.: Se mnou ano, protože jsem z nich měla strach, tak jsem dělala, co chtěli.

11. A když někdo nedělal to, co chtěli?

A. B.: Byla tam holčina, která byla mentálně retardovaná, nemluvila normálně, byla prostě jiná. Křičeli na ni, i přes to, že měla svůj svět. Jednou jí bylo špatně a ležela ve společenské místnosti, jelikož pokoje byly zamčené. Přišla sestra a křičela na ni, ať se jde nažrat... Sestra ji zvedla, byla celá červená, zpocená, měla horečku. Odvedli ji asi na samotku, dva dny jsme ji neviděli.

12. Jak dlouho jste byla v nemocnici?

A. B.: Týden na uzavřeném oddělení, kde jsem byla zbavena svéprávnosti (pozn. red. Nedobrovolná hospitalizace. Pacienti si ji často pletou se zbavením svéprávnosti, protože je s nimi zacházeno, jako by neměli žádná práva). Ke konci jsem jim poskytla souhlas s hospitalizací, tudíž jsem byla opět svéprávná a předělili mě na oddělení 5, na polootevřené psychoterapeutické oddělení. Po týdnu jsem odešla na revers.

13. Myslíte nedobrovolný vstup?

A. B.: Ano, když mě přivezli, tak jsem neviděla důvod tam být, když říkali, že jedu jen na vyšetření.

14. Dostala jste nějaké soudní rozhodnutí?

A. B.: Ne.

15. Ani později?

A. B.: Později ano, ale vzhledem k tomu, že jsem byla "vzorná", tak jsem brzy byla opět svéprávná.

16. Věděla jste, že můžete sama o sobě rozhodovat, i když máte nedobrovolný vstup?

A. B.: Nevěděla.

17. Řekl vám někdo, že jako nedobrovolně hospitalizovaný pacient máte nějaká práva?

A. B.: Ne.

18. V detenčním řízení má každý advokáta, který hájí jeho zájmy. Za vámi žádný nepřišel?

A. B.: Ne..

19. Jak se na vás dívalo okolí po propuštění?

A. B.: Jako na blázna, cvoka, idiota.

20. Jak se k vám lidé chovali?

A. B.: Nemluvili se mnou, obcházeli mě. Babička tvrdí, že jsem ji zklamala, nikdy se mnou nikdo nemluvil o tom, proč jsem odešla. Odcizili jsme se.

21. Mluvila rodina s vaším ošetřujícím lékařem?

A. B.: V té době jsem bydlela u kamarádky, máme s rodinou špatný vztah, dali mé matce vědět po 3 dnech. Musela jsem si pomoct sama.

22. Jak to nesla vaše matka?

A. B.: Bylo jí to jedno.

23. Ovlivňuje fakt, že jste byla hospitalizována jednání s úřady, policisty, lékaři, záchranáři?

A. B.: Vše si řeším sama.

24. Pro některé lékaře, policisty a záchranáře je diagnóza duševního onemocnění, předchozí hospitalizace nebo kombinace obojího důvod zacházet s takovým člověkem jinak, například mu tykat, ponižovat ho. Setkala jste se někde s takovým přístupem?

A. B.: Ne.

25. S čím teď aktuálně potřebujete pomoct?

A. B.: Jsem tělesně handicapovaná, ve třetím stupni invalidního důchodu, což dělá 11 000 Kč, nemůžu si přivydělat, jelikož se mi špatně tvoří energie a jsem často unavená. Na úřadech mi prý nemůžou pomoct a já žiji s matkou, se kterou mám opravdu špatný vztah. Buď mě ignoruje nebo se hádáme, jsem stále v depresích, úzkostech, černé myšlenky mi hlavou běží nonstop... Takže aktuální problém mám s bydlením. Potřebuji se nutně odstěhovat a rozšířit mou sbírku, která se soustředuje na bydlení, vybírají se na mě peníze.

Autor: A. Vyhnalíková