Jak mi úzkost mění mysl?

11.01.2022

Umění myšlení zenového mistra

Zní to zvláštně, že ano? Jak může úzkost navodit klid? Úzkost a vůbec jakákoliv nerovnováha v těle přichází proto, aby nám něco sdělila. Nepoužívám záměrně slovo nemoc ani porucha. Nemyslím si, že na tomto světě existuje někdo porouchaný nebo nemocný. Zkrátka si jen neseme nějakou informaci zabudovanou ve svém těle a mysli a záleží na nás, jak se k ní postavíme. Moje mysl každý den vynáší na světlo nové a nové negativní myšlenky o mně samotné. Zpočátku mi trvalo uvědomit si, že já nejsem ta myšlenka, že jde jen o vzorec převzatý od společnosti či rodiny. Během dětství a dospívání se staneme takzvaným sběrným dvorem, abychom ho jednoho dne celý vyklidili a vysmejčili. Pak musíme vyhodit vše, co už nám neslouží.


Náhle si uvědomuji, že tohle všechno už jsem se kdysi učila. Ano, to vše jsem četla v buddhistických knihách. Zabývala jsem se svou myslí a velmi důkladně objevovala svou vlastní spiritualitu. Jenže ona jde všechna práce lépe a lehčeji, když venku právě svítí slunce. Takže ta skutečná lekce přichází až v temné noci duše. 

Nejdříve se topíte a potácíte, a pak si náhle uvědomíte, že tohle už jste kdysi přece uměli. Pomalu tak začnete svou mysl rozplétat a denně hovořit se svou myslí, myšlenkami. Necháte je připlouvat a odplouvat... Komunikujete s nimi, pozorujete je, nahrazujete je lepšími a radostnějšími. Uvědomujete si své tělo, chválíte ho, oslavujete jej, staráte se o něj, děkujete mu, co už zvládlo, a hlavně se mu omlouváte. Pláčete dojetím i smutkem. Uvědomujete si, jak moc byl jeden sám sobě vězněm.

Brát úzkost jako dar a bránu do dospělosti a zodpovědnosti za svůj život. Mít moc a ne NEmoc. Být tvůrcem a hrábnout hluboko, tak hluboko kam to jen jde - hluboko do sebe. Nebýt jen loutka lapena ve změti psychiatrických léků, diagnóz a škatulek, ale být hledačem vlastní 13. komnaty, hledat, kde to vlastně všechno začalo.

Uvědomit si, že požádat o pomoc není slabost, ale projev zralé vůle člověka. Uvědomění, že pokud chci žít soběstačně, nebojím se říct si o pomoc, když ji zrovna ve svém životě potřebuji. Uvědomit si, že nemusím vše vydržet a že jakákoliv emoce je vítaná. To Vám řeknu, byla to fuška, dojít až sem a tohle všechno si uvědomit. Pocítit svou vlastní sílu a radovat se ze soucitu lidí okolo mě. To je opravdové štěstí, zažít propojení srdcí s ostatními lidmi. Když na ulici naproti Vám jede na vozíčku muž bez nohou, pozdraví a usměje se. Když Vás chce nechat projít, ale Vy víte, že tady má přednost on, před vašimi holemi.

Rázem si uvědomím, že jsem vděčná za své dvě nohy a že mohu chodit. Najednou mnou projede vděčnost až k mým nohám a já se s chutí do nich zapřu. Vděčnost, když mi z autobusu pomáhá vystoupit mladý a pěkný řidič se slovy: "Nemáte to lehké." Rázem si uvědomím, jak důležité je, aby každá žena měla po boku silného muže. Všímavost je obrovsky důležitá. Pěstujme ji prosím ve svém srdci i mysli. Budeme žít plněji. 

Autor: Bc. Vendula Čermáková