Jak jsem se naučila být sama se svou myslí

24.03.2022


V mém životě nastal velký zlom, když se u mě objevily první úzkosti a panické ataky. Tu první si pamatuji, jako by to bylo včera. Šla jsem zrovna do školy, všude kolem ještě tma, velká zima a já už se od rána cítila nějak divně. Došla jsem do hodiny a naráz se mi v podstatě zamlžilo před očima a já okamžitě musela vypadnout na chodbu. Začala jsem se nekontrolovatelně třást a brečet. V mojí mysli se začalo hromadit velké množství negativních myšlenek, cítila jsem nepopsatelný strach, který mě celou ovládl, nedokázala jsem se uklidnit ani si vysvětlit, co se vlastně děje. Naštěstí u mě byla má nejlepší kamarádka a ta se postarala o pomoc, za to jsem jí dodnes vděčná. Tak jsem poprvé skončila u psycholožky, kde jsem se postupně cca po hodině tohoto stavu uklidnila. Od té doby se mi změnil život.

ZKUŠENOST SE SEBERŮSTEM

Tyto stavy jsem prožívala ještě týden a nebyla jsem schopná jít ani do školy. Sváděla jsem to na stres, který jsem zažívala ve spojitosti se školou, tréninky a povinnostmi doma. Za týden úzkosti odešly. Byla jsem šťastná, ale to jsem ještě nevěděla, že za pár měsíců začne karanténa a já budu muset trávit čas převážně sama se sebou. Všechno se to vrátilo v daleko větší míře. Začala jsem tyto stavy prožívat téměř každý den po dobu asi dvou měsíců a byly daleko horší, než ty první. Přicházely na mě zejména večer, když se začalo stmívat. Cítila jsem strach, který zdánlivě nebyl ničím opodstatněný. V hlavě jsem měla pokaždé nával zlých myšlenek, brečela jsem a klepala jsem se a nevěděla jsem, proč se to děje, ani jak to zastavit. Když to takhle šlo už přes měsíc, začala jsem mít pocit, že se toho nikdy nezbavím a že nejsem normální

Opravdu silně jsem věřila, že ve mně začala nějaká psychická porucha a styděla jsem se za to jak před přítelem, tak před kamarády, i když to chápali a byli tam pro mě. Postupně jsem přestávala mít chuť do života a začala jsem být apatická. Když každý den musíte bojovat se svou myslí, rychle vás to vyčerpá. Nepomáhaly ani rady od psycholožky, ani rady od lidí, kteří si prošli něčím podobným. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Ano, určité dechové techniky a přesměrování pozornosti jemně zmírnilo stav, ale ve výsledku to nic nevyřešilo. Nedokázala jsem být chvíli sama, musela jsem být stále něčím zaměstnaná a nedat hlavě ani chvilku možnost přemýšlet. Celou dobu jsem měla oporu ve své mámě, která už si ale taky nevěděla rady. Jenže ani jedna jsme se nedovedly smířit s tím, že už to takhle bude napořád.

Proto jsem se aktivně začala zajímat o to, co úzkosti vlastně jsou, proč a jak vznikají a jak je řešit. V tomto mi opravdu pomohl kanál "metalearning_cz", kde jsem našla spoustu užitečných informací a rad. Začala jsem úzkosti prožívat v jejich celé kráse, beze snahy je zmírnit nebo zastavit, abych se zbavila strachu z toho, co nejhoršího se stane. Bylo to velmi nepříjemné období, ale začaly se dostavovat první výsledky. Začala jsem také pracovat se svou tetou, která dělá terapie, a podívaly jsme se na spouštěče mých úzkostí, na jejich příčiny a pracovaly jsme na vyčištění mých podvědomých strachů. Zjistily jsme, že jejich význam i kořeny jsou hlubší, než jsem si myslela a já se postupně učila skamarádit se se svou myslí. Učila jsem se, že to, co prožívám, je v pořádku a nejsem divná ani nemocná, jen jsem v sobě dlouho potlačovala emoce, které už nějakým způsobem musely ven. Vedla jsem si o tom všem deník a teď zpětně když ho pročítám, jsem na sebe opravdu pyšná. Každé ráno jsem se věnovala meditaci, tím jsem se naučila zklidnit tok myšlenek. 

Zjistila jsem, že mysl je jako sval, který se dá posilovat. Také jsem si musela uvědomit, že ty úzkosti nemohou odejít, když jim to nedovolím. Každý den jsem na ně totiž automaticky už čekala, což bylo špatně. Časem jsem přišla na to, že mysl opravdu uvěří všemu, co jí řekneme a proto jsem se k sobě začala chovat víc láskyplně. Tvořila jsem si v ní kamaráda. Pokaždé, když na mě úzkost znovu došla, byla jsem schopna ji zvládnout daleko líp. Do deníku jsem si zapsala větu "Mám pocit, že v každé emoční situaci existuji dvakrát, ale současně". Na jednu stranu ve mně byl stále ten strach a obavy, na tu druhou se ve mně začala objevovat druhá a silnější verze mého já a ta věděla, že všechno má své řešení. A postupně se také dostala do vedení.

Od té doby, co jsem skutečně uvěřila tomu, že to odejde a začala jsem se soustředit na osobní rozvoj po všech stránkách, úzkosti opravdu zmizely. Dnes už si čas strávený sama se sebou dokážu užít a vím, že mám sama v sobě oporu. Toto období pro mě bylo obrovskou lekcí a jsem ráda, že jsem mohla poznat, jaké to je, bojovat se svou myslí, protože o to víc jsem teď vděčná za to, jak s ní vycházím dnes.

Autor: Nikola Varmužová