Dospělé děti alkoholiků: Křehké duše v betonových brněních

24.05.2022

Alkohol - nejrozšířenější (a společností tolerovaná) droga. Jeho roční spotřeba se pohybuje kolem 11,6 litru na osobu. V České republice žije něco přes milion uživatelů alkoholu, kteří spadají do kategorie tzv. problematických – a to jsou ještě „jen“ ti, o kterých ze statistik víme.

Již známý český psychiatr Miroslav Plzák říkal, že alkoholik je zcela nevhodný pro rodinný život. Otázkou zůstává, kolik z nich si uvědomuje strašlivý dopad každodenních hrůz na své děti, které drtivá většina alkoholiků má. I ony ale jednou vyrostou...

Alkoholismus je problémem a nemocí celé rodiny. Přesto se však pozornost okolí i odborníků většinou směřuje především na toho, kdo nejvíce „vyvádí“, tedy na alkoholika. Ale co jeho nejbližší – manžel/manželka, přátelé či kolegové? A co teprve ti nejmenší, kteří se navíc ani nemají jak (účinně) bránit?

Mýtus šťastného dětství

Stále převládá názor, že dítě nemá žádné starosti. Obecně se tento věk považuje za období her a smíchu. Rodinu si ale člověk nevybírá, a když se dítě „ocitne“ v té s alkoholickými rodiči, je do budoucna ohrožené hned na několika frontách. Netřeba zdůrazňovat, že závislost rodiče nepříznivě ovlivňuje duševní, emoční, fyzický i sociální vývoj dítěte. Rodič pod vlivem alkoholu není adekvátně naladěný na potřeby dítěte, které tak může silně zanedbávat. Nikdo by si dobrovolně nezvolil vyrůstat ve zmatku a chaosu, kdy neví, do jakého prostředí se ze školy vrátí. Domov, kam si nemůže dovolit vzít kamarády. Místo, kde si musí vytvořit obranné mechanismy, aby mohl přežít každý den.

V rámci dysfunkčních rodin se nezřídka objevuje popírání a neřešení problémů, vzájemné obviňování či nejasná komunikace. To se může stát živnou půdou pro následné psychopatologické tendence dětí, které se – navzdory bytostnému odporu k alkoholu díky pobytu v blízkosti tohoto démona – nakonec v dospělém věku samy uchýlí k flašce.

Úskalím zažitých mechanismů je jejich tendence přetrvávat, i když už jich není zapotřebí. V dospělosti tak mohou být spíše omezující pastí. V důsledku toho, že je jeden (nebo v horším případě oba) z rodičů alkoholik, se může dítě snažit ventilovat tlak z drsného dění v rodině i sociálně patologickými jevy. Díky tabuizování situace, o níž dítě nesmí nikomu říci, se v něm hromadí emoce, což může vést až k tendenci uchylovat se k chození za školu, šikaně či k různým formám kriminality.

Danajský dar

Rodiče jsou modelem a vzorem - dítě zkrátka opakuje to, co vidí. V psychologii se tomu říká nápodoba nebo také modelling. Termín pochází z teorie sociálního učení a poukazuje na to, že hodně vzorců chování si právě již v dětských letech osvojujeme pozorováním.

Co dostaly děti do vínku od svých alkoholických rodičů? Mimo jiné i určité rysy v dospělosti společné všem dětem pocházejících z alkoholických či jinak dysfunkčních rodin. Americká psycholožka Janet Geringer Woititzová sestavila seznam charakteristik, který shrnuje společné "dědictví" dospělých dětí:

Janet Geringer Woititzová
Janet Geringer Woititzová

1. Nejsou si jisté tím, jaké chování je normální.

2. Mají těžkosti při dotahování úkolů do konce.

3. Lžou v situacích, kdy by bylo stejně snadné říci pravdu.

4. Posuzují samy sebe bez slitování.

5. Mají problém se bavit a užívat si života a berou samy sebe velice vážně.

6. Mají problémy s důvěrnými vztahy.

7. Reagují nepřiměřeně na změny, které nemohou ovlivnit.

8. Neustále hledají a vyžadují pochvalu a ujištění.

9. Obvykle cítí, že jsou jiné než ostatní lidé.

10. Jsou buď mimořádně zodpovědné, nebo mimořádně nezodpovědné.

11. Jsou extrémně loajální, a to i tehdy, když vidí, že jejich loajalita je nezasloužená.

12. Jsou impulzivní, mají sklon nechat se vtáhnout do průběhu nějaké události.

Řada těchto návyků, které je v budoucnu náročné měnit, pro ně byla v dětství možná užitečná a umožnila jim přežít. Všechny rysy odráží to, jakým způsobem s nimi jejich rodiče zacházeli: Slýchaly mnoho planých slibů, byly svědkem nepřiměřených reakcí, věci se neustále bez pravidel měnily (a většinou spíše k horšímu). Tím vším pak může vzniknout fenomén naučené bezmocnosti, tedy stav, kdy má dítě pocit, že cokoli udělá, nemá smysl a stejně to nedokáže odvrátit všechny ty hrozné dopady. Jako bonus se často rozvine i zkreslené vidění reality v přítomnosti i budoucnosti.

Kdy je člověk dospělý?

Co to vlastně znamená být dospělý? Podle zákona v různých zemích je tento pojem definován věkem - v České republice jde o člověka, který dosáhl 18 let. Vývojoví psychologové rozlišují ještě různá stádia, tedy fáze dospělosti. Jedním z dělení může být například mladá (20 až 35 let) a střední dospělost (35 až 45 let) nebo období plné dospělosti (18 až 30 let) a období zralosti (30 až 45 let). Věk je však pouze jedno z kritérií – důležité je si uvědomit, že to, kdy se jedinec cítí být dospělým, je silně individuální záležitost. Každý navíc do dospělého "stavu" vstupuje odlišnými rituály: Někdo složením maturity, jiný početím prvního dítěte.

Být samostatným a zodpovědným dospělým není jen tak. Psycholog Erik Erikson přichází s pojmem psychosociální moratorium – jedná se o vývojovou fázi, kdy člověk ještě není zcela připravený plně přijmout vše, co spadá do dospělého života, věkově přitom již za dospělého považován je. Jedná se o jakýsi předěl mezi dětstvím a dospělostí. Toto stadium mají dospělé děti alkoholiků velmi ztížené - pokud vůbec mají možnost si jím projít. Dítěti v alkoholické rodině často ještě připadnou na starosti věci, které by ve svém věku vůbec řešit nemělo – tento jev se nazývá parentifikace. Tím se mu dětství výrazně omezí a zkrátí, takže dítě se stává mentálně dospělým daleko dříve, než překročí hranici 18 let.

Erik Erikson
Erik Erikson

Uzdravování je proces objevování

Odborníci se liší v přístupu k tomu, co má vlastně zásadnější vliv na formování dětí. Zda je to dědičnost, tedy geny, či spíše výchova a prostředí, v němž dítě vyrůstá. Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker například tvrdí, že vliv rodinného prostředí formuje budoucí dospělé pouze z 10 %. To dává naději, že jedinec nemusí akceptovat nálepku „jsem DDA a tím pádem jsem jiný/horší“. Zkrátka vždy existuje možnost pohnout věcmi správným směrem.

Prvním krokem může být samotné uvědomění si, že se z toho bludného kruhu dá vyskočit. Každý má právo žít svůj život podle sebe, svobodně a s lehkostí. A to, že mám nějaký problém, mě může vést k tomu, abych na něj našel řešení. Jde jen o to nenechat druhé, ať už jsou jimi rodiče, či nadřízení, určovat náš směr.

Nic není hned a na změnách je třeba pracovat. Alkoholismus dědičný není, takže záleží spíše na osobnosti a odhodlání dítěte, zda půjde podobnou cestou jako jeho rodiče, nebo si zvolí vyrovnanou, vlastní.

DDA - pomocná ruka a nový začátek

Úleva při uvědomění si, že se dospělé dítě alkoholika (DDA) může osvobodit ze zajetí traumatických prožitků, bohužel sama k vyřešení problémů nestačí. Takových "dětí" je na světě tolik, že je od roku 1978 dokonce zastřešuje celosvětová organizace DDA.

Jednou z možností, jak začít měnit kvalitu svého života k lepšímu, je pravidelně se účastnit setkání svépomocné skupiny dospělých dětí alkoholiků a dětí z dysfunkčních rodin. Jedná se o dvanáctikrokový program vycházející ze stejných principů jako známá skupina anonymních alkoholiků (AA). Program se rovněž opírá o 12 tradic, je určen mužům či ženám, kteří se chtějí vymanit ze zakletí minulosti. Setkání mají svá obvyklá pravidla a řád – meeting trvá hodinu, probíhá např. v kostelních prostorách, přečte se téma dne k zamyšlení a následně se otevře prostor pro společné sdílení, během něhož hovoří každý za sebe a ostatní ho nepřerušují. Na konci všichni odříkají známou modlitbu za klid a přijetí toho, co člověk nemůže sám změnit.

V rámci bezpečného a přátelského prostředí založeného na respektu lze sdílet různé zkušenosti, o kterých si mnoho účastníků dříve myslelo, že je prožívají jen oni sami. Organizace DDA je finančně podporována pouze dobrovolnými příspěvky členů a není spjata s žádným náboženství ani s politickou příslušností. Velkým kladem pro nováčky je možnost zůstat anonymní a naplno moci vyjádřit všechny pocity, jako například stud či smutek, které v sobě drželi i několik let. Jedním z cílů programu je práce s vnitřním dítětem a jeho postupné uzdravení. Učí dospělé děti přijmout zodpovědnost za svůj život a být si tak sám sobě laskavým rodičem. I v takovém pekle, jako je domácnost alkoholika, se může zrodit uvědomělý člověk přínosný světu. Jak říká Anna, členka programu, "dospělé děti jsou vlastně chodící zázraky".

Další možností je samozřejmě terapie pod vedením psychologa či psychoterapeuta, která většinou probíhá dlouhodobě. Je také důležité si vybrat odborníka, který se v dané problematice orientuje a dokáže s dospělými dětmi navázat důvěrný vztah a citlivě s nimi pracovat na hojení jejich zranění, aby z těch "betonových krunýřů" mohly postupně vylézat a projevit svůj potenciál naplno.

Autor: Mgr. Pavlína Doležalová