Co je láska? A jak se na ni dívá psychologie?

08.01.2022

Začnu tou první, možná nejčastější odpovědí - „Láska je pouze emoce."  Emoce trvají z fyziologického hlediska pouze 90 vteřin. Říkáte si, že je to hloupost? Že dokážete být smutní nebo naštvaní klidně i týdny? Máte samozřejmě pravdu, to ale není emoce samotná. Může za to naše tendence se tak trochu týrat a neustále si opakovat, připomínat a rozvíjet situaci, která nám danou emoci způsobila. 

Zajímavostí je, že to děláme prakticky pouze u negativních emocí. Dokola přemýšlíme nad tím, jak nás například zradil partner, a říkáme si, jak to zničilo naši budoucnost, naše plány a zároveň naši minulost, protože najednou se veškerý ten čas strávený spolu stal lží. Takto se pouze udržujeme v kolotoči neustálého prožívání té dané emoce.

Když ale milujeme, nepřihazujeme pomyslná polínka do ohně, kterému říkáme láska. Takže už z tohoto hlediska to nemůže být láska jen emocí! Je tu ale ještě další důvod. Každý, kdo miloval, musí vědět, že v lásce zároveň můžeme zažít celé spektrum dalších emocí. 

Není tak složité si představit, že jste naštvaní na svého partnera, protože přijel pozdě a kvůli tomu nestíháte své plány. Nebo že jste se naopak potili v obleku, připraveni vyrazit na ples, zatímco vaše drahá polovička za poslední půlhodinu několikrát slibovala, že už je skoro hotová. I přesto, že v tu chvíli cítíme hněv, neznamená to, že svého partnera nemilujeme.

Stejně tak láska nepomíjí, když cítíme smutek, jelikož jsme od sebe odloučeni, třeba z pracovních důvodů. Anebo když se naopak radujeme, protože se opět vidíme. Při lásce můžeme pocítit nebo i strach, když se například stane nějaká nehoda.  

Příkladů by se dalo najít stovky. Kdyby tedy láska byla emoce, mohli bychom během ní zažívat i všechny tyto další pocity? Dokážete být smutní, když jste veselí, nebo naopak? To přece nejde, že?  

Někdo by zase mohl říct, že láska je pouze chemická reakce těla, která má za úkol vést k reprodukci. I takový názor jsem už slyšel. Chemické reakce v těle ale probíhají neustále. Od základních funkčností počínaje až k něčemu tak komplexnímu, jako je láska. Nemusíme ale zacházet do biologie, abychom pochopili, že toto je až příliš zjednodušující a vlastně nicneříkající definice.

Pokud člověk někdy v životě miloval, tak tyto odpovědi jsou až urážející. Láska je přece něco tak hlubokého, naplňujícího, fyzicky a zároveň hluboce spirituálně, ve všech svých podobách. Je to něco, kvůli čemu jsme ochotni podstoupit nekonečné množství konfliktů, vnitřních i s okolním světem. Jsme ochotni za ni položit i život. To přece není něco, co bychom mohli odbýt odpověďmi jako "chemická reakce v těle". Tím prokazujeme lásce, ale i sobě velkou neúctu.

Jaké ale máme druhy lásky? Já si k odpovědi vypůjčím něco málo od amerického psychologa
20. století E. Fromma. Avšak je potřeba zmínit, že ve své knize mluví o absolutních ideálech různých podob lásky. Mluvíme přece o subjektivních prožitcích, takže nečekejme, že absolutně všichni je musíme mít tak, jak je popisuje on nebo já. Zároveň to, že se s popisem neztotožníme, neznamená, že je s námi něco špatně.

Říct, že existuje více druhů lásky asi nebude pro nikoho příliš překvapující, jak se ale od sebe jednotlivé druhy liší? Už jen rodičovská láska se dá rozdělit a podle E. Fromma je mezi láskou matky a otce nemalý rozdíl. Láska matky je bezpodmínečná. Dítě je milováno jen proto, že existuje. Není potřeba splnit nějakou podmínku pro její získání. Ať se stane cokoli, dítě je matkou milováno. (1) To je něco, po čem všichni hluboce prahneme. (2) Být milováni za to, jací jsme. Za to, že jsme. Bez ohledu na naše nedokonalosti. Taková láska má ale i svou stinnou stránku. Tím je právě fakt, že nezáleží na tom, co uděláme, jak moc na sobě pracujeme. Taková láska prostě je nebo není, a pokud není, nelze ji nijak získat.

Naopak otcovskou lásku je potřeba si zasloužit. "Otcovská láska je láska podmíněná. Miluji tě, protože plníš má očekávání." Výhoda této lásky je samozřejmě v tom, že se dá získat, ale naopak se dá i ztratit. (3) Kdybychom sáhli po příkladech, tak například ve filmu Requiem za sen je krásně vidět, jak i přesto, že postava hraná Jeredem Leto svou matku neustále okrádá, ona jej pořád miluje. Naopak takový Tyrion Lannister, trpaslík z knižní a televizní série Hra o trůny lásku svého otce ztratil v den, kdy se narodil (jeho matka zemřela při porodu, za což jej otec obviňoval), a bez ohledu na jeho snahy jej nikdy milovat nezačal. Naopak jeho bratr Jamie ji má, právě proto, že plní otcova očekávání.

Abych zůstal ještě chvíli u rodiny, poslední by mohla být láska bratrská. Což podle Fromma je láska ke všem lidem a v Bibli ji vyjadřuje přikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe. (4) Nepropaguji zde křesťanství, nebojte. Není ale těžké si uvědomit, proč ji takto vnímá. Všichni lidé, bez ohledu na to, zda chudí nebo bohatí, bez ohledu na státní, rasovou, gender nebo sexuální příslušnost, všichni si procházíme v jádru stejnými osudy od počátku do konce. Všichni zažíváme stejné bolesti, stejné tragédie, ale i stejné radosti. To nás pojí. Proto jsme schopni tuto lásku vyjádřit v podobě solidarity, charitativních činností nebo jen pomocí staršímu člověku s nákupem, protože si umíme představit, jaké to asi je a víme, že jednou to můžeme být my.

Ale samozřejmě jsou tu i jiné druhy lásky jako například láska erotická. Konečně to začíná být zajímavé, že? Původ slova erotika vychází z řeckého jména "Éros", což byl syn bohyně lásky a boha války. Proč zrovna těchto dvou? Může to být tím, že při ní prožíváme z počátku mnoho vířivých, těžko udržitelných emocí. Chtíč, až zvířecí touha, pro kterou jsme schopni přeskočit nebo rozbít jakoukoli zeď. Je jedno, jestli mluvíme o cheeseburgeru z McDonaldu (pro který jsme schopni přehlédnout své zdraví nebo jídelníček), sexuální touze (pro kterou jsme ochotni zradit svého partnera a odhodit ostatní povinnosti) nebo o té "vysněné dovolené", luxusních autech, domech (na které vlastně nemáme). Jednoduše jsme schopni dát rozum stranou.

Tato láska je ale toxická. Při ní chceme vlastnit, chceme vládnout, chceme využít, chceme zkonzumovat - stát se jedno (ano, cheeseburger i sex mají tohle společné). Naopak když se nám nedaří ji uspokojit, jsme frustrovaní a v horších případech upadáme do depresí. Neustále se ženeme za luxusem, lajky, novými aférkami, ...

Zároveň je to ale láska prchlivá. Po čase zmizí a najednou máme výčitky z porušení našeho jídelníčku. To luxusní auto, které prvních 14 dní bylo absolutní extází, je najednou jen naše auto. Ta fyzická touha, kterou jsme pociťovali ze začátku - zmizí. Bylo to ale tak naplňující... A tak chceme víc, víc peněz, víc lajků, nový "vztah" (a díky online seznamkám se stačí jen přihlásit a máme možnosti znovu tuhle lásku zažít). Není těžké si představit ať už vlastní nebo okolní partnerské vztahy, které mají elementy ze všech zmíněných druhů lásky. A možná se tak dopracujeme k tomu, co láska je.

Nejprve nás pojí přitažlivost a děláme pro druhého kdo ví co - "snažíme se" (jak se tomu říká), snažíme se získat si lásku (podobně jako u té otcovské). Je to fáze zamilovanosti, fáze růžových brýlí.
I ta ale často opadá, stejně jako zvířecí touha. Intenzita toho může přitom jen vyjadřovat naši předchozí osamělost, a ne reálný vztah k druhé osobě. (5) A právě zamilovanost a milování bychom neměli zaměňovat.

Ale můžeme třeba vídat i lásku typu: "Miluji, protože jsem milován." To je láska dítěte, láska nezralá a závislá (6), láska ze strachu být sám. A je to vlastně vůbec láska mezi dvěma rovnými? Proto je dětská! Zralá láska je pak splynutí dvou sobě si rovných jedinců v jedno. Má to ale jednu paradoxní podmínku - v té jednotě zůstávají pořád dva. To znamená, že člověk si zachová své vlastní já, má své koníčky, potřeby, sny a cíle.

Ano, lidé se ve vztahu mění. Láska je totiž neustálý proces vývoje, obou jedinců, ale i celku. Ne vývoj k tomu, aby jeden ovládl druhého. Ne proto, aby jej "zkonzumoval". Ne proto, aby se dva stali jedním (jedním ze dvou - když všechny naše potřeby, hodnoty, koníčky podřídíme tomu druhému). To je totiž ta erotická láska, kterou jsem zmiňoval dříve. Naopak vede k tomu, stát se něčím lepším. Něčím víc, než jsme sami, ale zároveň i lepším já.

Během toho se navíc navzájem poznáváme. A poznáváme přitom i sami sebe. Abych nebyl stále tak abstraktní... Pokud jste byli nebo jste ve vztahu, zamyslete se: Jak jste se Vy sami změnili? Jak se změnil ten druhý a jak jste se změnili Vy dva dohromady jako pár? Láska je tedy aktivita, ne pasivní efekt. (7) Zajímavé ale je, že si přezdíváme "lásko". Na to poukazuje i Fromm, kdy akt lásky spojujeme s konkrétním člověkem nebo objektem. To podporuje i idea "najít toho pravého/tu pravou". Jakmile se ta podmínka splní, láska přece "přijde" sama a bude dokonalá. (8)

Erich Fromm
Erich Fromm

Pokud jsme ale souhlasili, že láska je aktivita, tak tím pádem jako u každé jiné aktivity se v ní můžeme (a troufnu si tvrdit, že bychom měli) zdokonalovat. Stejně jako v jakékoli jiné dovednosti, kterou chceme umět dobře. To ale zase tím pádem znamená, že láska vychází z nás a na objektu nezáleží. Nechci tím říct, že nemáme mít představu o protějšku, který chceme. Spíš chci vyjádřit to, že sebelepší protějšek nestačí, pokud nebudeme na lásce pracovat. Zopakujme si to. K lásce si potřebujeme uchovat své vlastní já. Láska je aktivita, která vychází z nás a která je neustálým procesem vývoje (i k lepšímu já), změny a poznávání (i sebe).

Základem lásky k druhému je tedy láska k sobě. Ne sobecká. Ne narcistická. Cítit vůči sobě samému všechny druhy lásky. Mateřskou, protože z podstaty věci jsme jako lidé nedokonalí. Otcovskou, protože chceme být lepší, musíme cítit v životě progres. Jako k sourozenci, avšak musíme mít empatii k sobě samotným a vědět, že když něco zvládnou ostatní, můžeme to zvládnout i my, ale také, že nejsme sami, kdo ne vždy uspěje a kdo zažije bolesti. A musíme znát a umět si "ochočit" svou erotickou lásku a využít její dravost tím správným směrem.

Musíme být schopni stát na svých nohou, abychom byli jako druhý pilíř, na kterém se dá stavět střecha. "Jsem-li připoután k druhému člověku, protože neumím stát na vlastních nohou, on či ona může být pro mě zachráncem života, ale není to milostný vztah." (9)

Takže ještě jednou, co je to láska?

Láska je umění.

Autor: Jan Urbánek 

- profesionální kouč a business development specialista

Instagam: @osobnirust